V dnešní době vyžadujeme jednoduchá řešení. Mnoho věcí bylo ještě nedávno nereálných anebo vyžadovaly velmi složité procedury. Dnes máme na pár kliknutí v podstatě na co si vzpomeneme. Třeba objednávka z druhého konce světa, anebo obrovský výpočetní výkon v kapse či dokonce na zápěstí.
Dnes bych vám chtěl ukázat, že základy pohlcení hluku jsou v podstatě také velmi jednoduché. Jen se to musí uchopit za správný konec.
No dobře. Tak ne zas tak jednoduché. Není to jako otočení kouzelným prstenem. Ale výše uvedená ilustrace nám pomůže pochopit princip hluku a cestu k jeho eliminaci.
Zvuk a světlo jsou si v mnohém velmi podobné. Sice nás evoluce dovedla k tomu, že zrakovým vjemům věnujeme více pozornosti, ale to neznamená, že s obklopujícími nás zvuky nedokážeme nic udělat. A právě proto, že je pro nás o něco snazší pochopit věci, které vidíme, než které slyšíme, použijeme světlo a vizuální vjemy jako ilustraci. A jak si ukážeme, podobností je více než jen pár. Začneme od toho, že pro naše fungování potřebujeme jisté množství světla - ani málo ani moc. Když nás trápí tma nebo šero, můžeme si posvítit baterkou. Ale představme si situaci, kdy dostaneme světla moc - vložením baterii obráceně nebudeme generovat tmu.
Léto, čistá obloha, slunce. A teď si představte náměstí - světlá dlažba, bílé domy kolem, a tak dále. Automaticky sáhneme po slunečních brýlích. Ale přesuňme se teď do parku - stejné léto, stejné slunce. I když nemusíme být vyloženě ve stínu velkých stromů, tak najednou potřeba slunečních brýlí není tak naléhavá. V čem je tedy rozdíl? Přímé slunce se jiným způsobem ODRÁŽÍ od ploch, na které svítí. Na náměstí máme převážně velké hladké plochy, světlé odstíny a malou barevnou variabilitu. Pohled na takovéto plochy je téměř tak nepříjemný, jako pohled přímo do slunce. Naopak u přírodních prvků máme jistou členitost ploch a pak také různé barvy a odstíny.
V tuto chvíli možná někdo namítne, že stejně ale po většinu času soustředíme svůj pohled na jiné detaily, než na celek daného prostředí. Ano, ale máme jisté periferní vidění a danou situaci vždy vnímáme v kontextu. Když budete konverzovat s druhou osobou, ale pozadí vás bude oslňovat, příjemné to nebude a buď sáhnete pro ty sluneční brýle, anebo pro delší konverzaci zvolíte mírně odlišné prostředí.
Přeneseme se teď do interiéru. Naprostá většina interiérů, ve kterých běžně trávíme čas, má bílý strop a z velké části také čistě bílé stěny. A pokud ne čistě bílé, tak většinou poměrně světlé. A pak přichází na řadu nábytek a dekorace a vše ostatní. Interiér je postupně naplněn celou škálou odstínů a barev a je tímto docíleno jistého dojmu, jisté nálady. Bereme to jako samozřejmost. Ale šok by nastal, kdyby prostředí, na které jste zvyklí, bylo najednou jen bílé. Anebo jen černé. Ani jeden extrém není příjemný. Ale stačí nějaký barevný akcent a hned tu světelnost prostředí vnímáme jako více přirozenou. Podle funkce daného interiéru pak máme různé množství těchto barevných akcentů.
Když to však přeženeme a vymalujeme si celý pokoj na černo, tak vlastně generujeme, vyrábíme tmu. Nevyrobili jsme ji pomocí elektronického přístroje, ale tím, že jsme zabránili světlu odrážet se od stěn. Takto jednoduché to je.
Do teď jsme se tedy věnovali něčemu, co je jeví jako jasná věc a umíme si to celkem živě představit - většina z vás si pomyslí, proč řeším věci, které jsou přece samozřejmé? Ale pojďme ke zvuku. Zde naopak většina oslovených diskusi odmítá v obavě, že to bude něco příliš složitého. Ale není. Samozřejmě, v každém učení můžeme jít do hloubky, ale základy může pochopit každý. Vystačíme si s poměrně velkým zjednodušením a bez přemíry technických pojmů.
Začneme stejně, jako u světla: Abychom mohli z hlediska zvuku normálně, rozumně fungovat v nějakém interiéru, je nutné zajistit, aby toho zvuku nebylo ani málo ani moc. Optimum se liší, podle toho, co chceme dělat, jestli se jedná o přednáškový sál, diskotéku, kancelář, nebo třeba mateřskou školku. Když je toho zvuku málo, máme problém dobře rozumět mluvenému slovu i hudbě. Tehdy máme možnost například použít mikrofon a zvuk zesílit, aby jej všichni dobře slyšeli a rozuměli obsahu. Jsou ale i takové situace, kdy dostáváme zvuku více, než potřebujeme. Nejenže to kazí srozumitelnost, navíc je to nepříjemné a ve větší míře i zdravotně závadné. V takových situacích bychom potřebovali generovat ticho.
A zase si uvedeme dva příklady. Jako zdroj hluku použijeme několik dvojic a menších skupinek lidí, celkem dejme tomu tak třicet. A potřebujete si s někým něco důležitého říct. Ovšem jednou to bude v hale na vlakovém nádraží a podruhé v sále kina před začátkem představení. Zatímco v prvním případě budete nuceni mluvit více nahlas, než obvykle, tak v tom kině se spíše podvědomě ztišíte. Proč? Odpověď je stejná, jako u toho světla - některé povrchy ODRÁŽÍ zvuk lépe, než jiné.
Zopakujme si: vymalujeme pokoj na bílo, abychom podpořili šíření světla. Pokud šíření světla chceme naopak zabránit, vymalujeme na černo. Přirozeného dojmu docílíme kombinací různých odstínů a různých barev. A u zvuku je to stejné, akorát často se stává, že to nepromyslíme dopředu (a pak se divíme). Konkrétně a prakticky vzato, z cca 95% řešíme problémy, kdy je zvuku v místnosti hodně a potřebujeme jej nějak zkrotit, kultivovat. Tedy "akusticky bílou" (odrazivou) plochu potřebujeme nahradit buďto "akusticky černou" (pohltivou) či alespoň něčím šedým, členitým. Aby ten odraz zvuku nebyl tak agresivní.
A tím se dostáváme k potřebnému množství. Představme si, že v bílém pokoji vymalujeme na černo pouze čtverec na stěně o ploše 1x1 metr. Změnu nejspíše ani nepostřehneme. Když ale vymalujeme celý strop, už je změna dost znatelná. A jak jsme si řekli výše, celý černý pokoj asi bude moc temný.
Pokud se tedy máme vypořádat s problémem příliš velkého hluku v místnosti, musíme v místnosti nějak rozmístit akustické panely pohlcující zvuk. A pravidla jsou stejná, jako u světla: Když dáme jeden panel do velké místnosti, vyrobíme jen malou změnu. Když pokryjeme třeba celý strop, již se dá předpokládat poměrně výrazný rozdíl. Podle individuální potřeby můžeme jít dál a dál. A nakonec, ekvivalentem černé místnosti by byla takzvaná akusticky mrtvá komora - to je místnost, kde se od stěn neodráží vůbec žádný zvuk - taková komora se používá například na měření hlučnosti strojů.
Tedy v prvním i druhém případě optimální množství je někde uprostřed. Zjistit to můžete na základě vlastních zkušeností metodou pokus-omyl. Anebo na základě zkušeností mnoha odborníku před vámi: máme totiž k dispozici tabulky, křivky a výpočty, které nám řeknou, jak by se měl zvuk chovat v jak velké místnosti za předpokladu, že chceme zde provozovat tu či onu činnost.
Co z toho tedy vyplývá - hlavně dobrá zpráva, že příliš hlučné interiéry lze ztišit. A i když nedodáváme generátory ticha, tak umíme velmi efektivně potlačit odrazy zvuku a tím zamezit jeho nekontrolovanému zesílení.